Nálada se mi zlepší s nastoupanými metry, kdy zahodím stereotypy všedních dní a zahájím útěk od reality. Nutnost, závislost, životní potřeba… Nejlíp je mi na písku, ale baví mě i lezení na vápně a bouldering. Poslední dobou zimní bouldering občas vyměním za skialpy a lyže. To ticho hor  je nakažlivé a stejně návykové jako lezení. Lezecké zkušenosti jsem nabírala po celé Evropě, tři roky v Americe, ale všude dobře, doma nejlíp!

Simona je v AIXu od roku 2017 a má na starosti marketingové záležitosti “onlinové i ty offlinové” a můžete jí kontaktovat na: simona@aix.cz.

Otázky na tělo od Jendy Pletichy

Simčo, kdy jsi začala poprvé lézt na skalách?

Na skalách jsem začala lézt už v šesti letech, kdy mě strejda Rybička a moji rodiče tahali na skály. Nicméně jsem se strašně bála a nechápala jsem, proč si mám ničit mé nové bačkůrky do školky na skále. Změnilo se to až v 16 letech, kdy jsem v zimě v mínusech začala sama od sebe jezdit na kole ve sněhu na Svojkov lézt s partou Rado Ullmann, Didi, Martin Kajl a Méďa. Parádní časy. Vše odlezeno v bačkorách. Na první lezečky jsem si vydělala s Jirkou Slavíkem natíráním střechy a dalších brigádách natíráním šindelových střech na kostelech od Josky Rybičky. Ještě že jsem měla tak hodné strejdy. Od té doby jsem už vše podřizovala lezení a snaze zlepšit výkonnost na skalách. Vydělat a lézt…. Nějakou dobu jsem lezla pod patronátem pískovcové frézy Jirky Slavíka, vynikající škola, a pak už jsem byla vypuštěna do lezeckého světa, začala i závodit, a teď už jen skály…

Kdy přišel čas, že už samotné lezení nestačilo k posunu tvé lezecké výkonnosti a došlo i na trénink? Jak hodnotíš lezecké stěny v dobách tvých začátků a nyní?

K první bouldrové stěně a vůbec tréninku jsme se dostala v 19 letech na hotýlku v Adršpachu, kam jsem se po maturitě odstěhovala kvůli lezení a dělila jsem život mezi práci v restauraci i do 3.00 h do rána, ráno běh ve skalách, nebo lezení Křížák, pak šichta na place, místo oběda trénink na stěnce, kampus a šichta na place… Základy tréninku mi tenkrát vštípil Jarda Hujíček. Trénovali jsme na “undegroundových stěnkách”, chyty ostré, řezavé, ale vždy jsem razila, že když se chce, jde trénovat na všem. Dvakrát jsem vyhrála MČR a vždy jsem na to natrénovala na mini stěnkách, stejně tak na mé první 8b. Chce to jen chuť a vůli.

Další tréninkové zkušenosti jsem nabrala v USA, kde jsme nějakou dobu žili a často jsem tam lezla s Robin Ebersfield (někdy se připojily další čahounky Harrington, Hillová), od které jsem hodně okoukávala trénink vhodný pro malé lezce. I lezecké stěny tam byly včetně postavených cest tenkrát na úplně jiné úrovni. Více se vše přibližovalo lezení venku a doteď jsem na stěnách nelezla tak pěkné cesty. Přirozené ladící lajny podobné těm venku, stejně tak chyty, pěkné tvary, žádné “lamprsty”, po zimním tréninku člověk nebyl překvapený ze skalních terénů, jako je zjara zvykem, když trénuješ na cestách stylu levá, pravá, seno, sláma…  Ale díky profi stavěčům na stěnách a super chytům – myslím tím samo ty od AIXu, se toto změnilo už i u nás. Ale stejně mám nejraději malé bouldrovky, tam je klid. Kromě tréninku na stěně jsem cvičila a cvičím na balkně, campus už jsem kvůli prstům byla nucena vynechat, CORE, běh a jógu jako kompenzace.

Bohužel tvé lezecké činnosti jsi měla smůlu na poranění prstu, a přesto dokážeš v současné době trénovat na umělých stěnách a lézt obtížné cesty ve skalách. Je jasný, že musíš volit dobré tvary chytů na stěně i ve skalách, vybírat styl cest…
JJ, lezecký trénink a hlavně lezení venku mi občas oddálil i nějaký ten úraz. Mám smůlu na prsty, nebo přesněji jsem poutkař. Možná to mám geneticky dané, ale spíš bych řekla, že jsem “pošuk” v tréninku a neumím odpočívat, a když se na skálách dostanu do “lezeckého koma”, tak jen tak nepustím a baví mě bouldering v zimních měsících, ale hodně k poranění a únavě prstů přispívá i má práce na počítači, bohužel. Kvůli prstům – jeden operovaný, dvě přidaná poutka, dva další chronicky pokažené – si vybírám při tréninku oblejší chyty – i proto, že jsem v životě nezalomila a miluju stisky.

Baví mě variabilní chyty, natočíš a je z toho rázem jiný úchop. Od AIXU mám ráda např. sérii Select 2, Mega 3 PU, Crater 1 PU, AIX Nature 4 a pro “prstaře” je naprosto dokonalá balkna PU Training Board 1 – chyty jsou oblejší a příjemné pro úchop, výběr je z větších oblin i menších lišt.
Na skalách se zase cíleně vyhýbám kolmicím přes krysy a podobné záležitosti. Stejně to je vzhledem k mé výšce můj nejmíň oblíbený styl.