Rozhovor s Eliškou Vlčkovou

Od autora
Na AIXblog

Eliška Vlčková – nový člen AIX týmu, nebo také přezdívkou Bětka, je mladá, tichá a skromná slečna, která se ale s dotekem skály změní na neskutečnou bojovnici. Jako jedna z mála žen se také nebojí přivázat na písku na první konec lana a někdy si i řádně „provětrat křídla“ při pádu. Vlastně na skalách je nováčkem – dříve více lezla na umělé stěně, ale i tady ukazuje svůj neskutečný talent a cit pro pohyb na skalách, kde má zatím vylezeno Xb a na vápně 8a+/b La Montana Mágica. Píšeme zatím, protože jsme si jisti, že Eliška ve své „jízdě“ na skalách bude ještě pokračovat… Eliška je také pravidelná účastnice ČP v boulderingu, který v roce 2016 vyhrála.

Od kdy lezeš a jak ses k lezení dostala?

Lezu asi od osmi let. Byli jsme v lanovém centru s rodiči a mě to tam hrozně bavilo, tak mě pak přihlásili do lezeckého kroužku. Předtím jsem chodila asi rok do gymnastiky ve stejný budově, takže jsem se přesunula v Sokole jen o patro výš.

Původně si hodně lezla na umělé stěně a v poslední době už více na skalách. Změnily skály tvůj přístup k lezení?

Jo, myslím, že jo. Na skalách je lezení takový větší rébus, člověk si musí sám (nebo s pomocí ostatních) vyřešit, kam si stoupne a do jakého chytu půjde. Víc se nad tím lezením musí zamýšlet, a proto ho to i víc pohltí. Rozhodně mám pocit, že jsem se naučila víc cítit, když v nějakém místě nejsem úplně v dobré pozici. Teď poznám, že jsem tam špatně, většinou to nevyřeším a stejně spadnu, ale pak když najdu ten správný postup, tak je to pak super pocit.

Lezení na skalách mi taky dalo takový klid v tom smyslu, že mě děsí pocit, že nevím, co budu dělat třeba za deset let, je to uklidňující mít alespoň jednu věc, o které vím, že se jí budu věnovat. Člověku to dá určitou jistotu, když ví, že se nebude úplně plácat od ničeho k ničemu, protože kdyby taková situace nastala, tak se muže jít vždycky plácat po kamenech. Je to taková alespoň jedna smysluplná věc (do jisté míry), která člověku zůstane. Je fajn, že když něco třeba nevylezu, vím, že mám ještě spoustu času se do toho někdy vrátit, to na stěně neplatí.

Někdo má lezení jako životní styl, někdo čistě jako sport, jak ho vnímáš ty?

Já nevím, bylo by super jenom lízt a nevěnovat se ničemu jinému, tedy žít opravdu čistě lezecký život, na druhou stranu zastávám ale přístup, že by člověk měl aspoň trochu pracovat, myslím, že pak i víc ocení, že se může zas pro změnu věnovat tomu, co ho nejvíc baví (největší výhra samozřejmě je, když má člověk práci, která ho baví a do toho ještě zálibu, která ho naplňuje zase jiným způsobem).

Jako jedna z mála holek taháš na písku a to bez před cvakání a přípravy kluků. To je celkem ojedinělé. Dáš na doporučení nebo si cesty na písku vybíráš sama?

Rozhodně dám na doporučení, nemám totiž do Labáku ještě průvodce, a tak by to moje lezení asi nemělo úplně dlouhého trvání, kdybych si vybírala sama, jelikož nemám moc dobrý odhad. Taky jsem na písku lezla zatím víc jenom tam, a co jsem slyšela, tak je to nejsportovnější a nejodjištěnější pískovcová oblast u nás. Ráda bych se podívala na písek i jinam, ale asi to bude chtít trochu toho lezení na druhým konci a trochu před cvakání, než tomu přivyknu a získám jistotu.

A myslíš při lezení na písku na křehkost materiálu, rizika delšího pádu anebo rizika pádu na zem?

No, jsem trochu rozpačitá, když se leze po takových těch šupinách. Snažím se je brát v místě, kde se mi to zdá nejpevnější. A na pád na zem myslím většinou jenom pod prvním, pak už jenom lezu, protože jsem si tak nějak řekla, že od prvního už to na zem nebude. To teda neplatí samozřejmě vždycky, ale většinou lezu cesty, kdy to tak je. A stejně se většinou po přelezu prvního jištění nekoukám dolů a soustředím se už jenom na lezení.

Písek není jen o číslech, často tam člověk leze pod svou fyzickou hranici kvůli psychické náročnosti. Nevadí ti to? Co ti takové cesty přináší a vůbec pískovcové lezení?

Ne, nevadí, spíš je pro mě důležitý, že si dobře zalezu a to vůbec nemusí znamenat lízt těžké cesty. Já si kolikrát zabojuju i v lehčích a taky častokrát tam bývají zajímavý kroky, který jsou třeba technicky náročný a naučí mě zase něco jiného. Přináší mi to radost, člověk je v krásným prostředí a pak je těžký neužívat si lezení jakýkoli cesty. Taky mám pocit, že na písku se člověk musí soustředit v každý cestě tím, že se tam leze víc po nohách a jištění jsou dál od sebe, líbí se mi, že mě to víc pohltí.

Jezdíš hodně i na vápno? Lákají tě těžké cesty i tam?

Na vápno jezdím docela taky a dřív jsem lezla venku jenom na vápně. Vápno mi přijde víc silové a rychleji mě unaví. Těžké cesty mě tam lákají, protože mi připadá, že jsou docela často opravdu pěkné (hezčí než většina těch lehčích) a fakt si tam zabojuju. Taky to člověka nakopne do tréninku, protože jasněji vidí, co mu chybí.

Jaký typ cest obecně vyhledáváš? Jaké tě dokáží namotivovat?

Nejtěžší jsou pro mě silově vytrvalostní cesty, kdy člověk dělá hodně těžkých kroků za sebou. Takže spíše vyhledávám cesty typu boulder, odpočinek, boulder, protože je většinou vylezu rychleji. Je ale pravda, že ty silově vytrvalostní mě asi víc namotivují, protože je to pro mě těžší a taky vidím, jak se v té cestě postupně zlepšuji (po malých kouscích).

A čemu bys dala přednost, víkendu s Andrejem ve skalách nebo izolaci na závodech?

To je super otázka, rozhodně víkendu s Andrejem (pozn. Andrej Chrastina pomáhá Elišce s tréninkem) ve skalách, myslím, že i pro moje lezení by to bylo přínosnější, o hlavě ani nemluvě :)  Ale i na závodech je to lezení často fajn. Izolace ale opravdu není ta nejveselejší část.

Máš vysněné cesty, nebo kam bys chtěla své lezení směrovat? 

Vysněných cest mám docela dost, ale nevím, jestli se do nějaké z nich vůbec někdy podívám. Mám i vysněné oblasti, který bych chtěla navštívit, třeba jsem slyšela jenom samou chválu na Céüse, tak tam bych se ráda někdy podívala. Jinak mě baví poznávat oblasti, kde jsem ještě nikdy nebyla a ráda v nich zkouším nový cesty. Baví mě ale i sem tam něco nacvičit, akorát mi přijde nejpříjemnější to prokládat lezením jiných cest, aby se z toho člověk nezbláznil. Někdy bych určitě ráda zkusila taky vícedélky, to musí být zase úplně jiný zážitek.

Jsi také závodnice a úspěšná závodnice. Víc ale závodíš na bouldrech, přitom venku na bouldrech nelezeš, jak to?

Mě to venku na bouldrech moc nebaví, protože mám pocit, že buď ten boulder vylezu hned, a nebo se tam prostě nehnu. Případně mě zastaví krok, na který prostě nemám. Ještě jsem nikdy myslím nelezla boulder, který bych měla fakt na hranici (a mohla ho vylézt). Ale třeba ve Fontainebleau mi to přišlo dobré, protože jsem se tam v jednotlivých pokusech zlepšovala.

Pracuješ na nějakém systematickém tréninku? Kdo ti pomáhá?

Snažím se mít v tréninku nějaký systém, ne vždy to ale funguje tak, jak bych chtěla, a ne vždycky se mi daří ten systém držet. Pomáhá mi Andrej Chrastina, který má se mnou trpělivost mi vysvětlovat, alespoň základní principy. Moc mu za to děkuju.

Jaký trénink se ti zatím nejvíc osvědčil?

Myslím, že mi zatím vůbec nejvíc pomohly kolečka v posilovně, co nám s kamarádkou poradil právě Andrej.

 Jaké máš závodní ambice?

Já vlastně momentálně ani moc nevím, trošku se v tom plácám. Na závodech mě moc baví ty bouldry, protože jsou trochu jiné od těch, co člověk normálně potká na stěně, a to, jak je ten závod časově rozvrhnutej nutí člověka se sebou trochu jinak pracovat. Vždycky se ale snažím při každým lezení dosáhnout takového toho pocitu, že jsem v těch krocích pevná. Když se mi to nedaří, tak nejsem úplně spokojená a když jo, tak z toho mám radost, protože si člověk to lezení fakt užije. Takže to jsou asi moje ambice na závody (ale i lezení obecně), protože mi přijde hloupé dávat si cíle ve smyslu umístění, když člověk nemůže ovlivnit, jak polezou ostatní.

Považuješ se za dříče nebo lezce pohodáře? Co tě motivuje k tréninku? Míváš někdy i motivační útlum?

No nevím, těžko říct. Já třeba zjistila, že když mám pocit, že jsem v tréninku hodně dřela, tak že se mi pak leze hůř kvůli hlavě, protože mě stresuje ten pocit, že teď by mi to mělo jít. Tak se snažím tréninku dávat, co nejvíc můžu, ale pak se sama přesvědčovat, že jsem tomu úplně všechno nedala a mít mentalitu spíš pohodáře. Nebo jedu třeba na víkend do skal, kde se říká, že se slábne, ale mně to často pomůže právě s hlavou.

S motivací mívám docela krize v momentě, kdy se snažím, ale ono to pak stejně nejde, nebo když chci hrozně trénovat, ale časově to prostě nezvládám, třeba kvůli škole, to mě docela ničí.

Máš stálého spolulezce?

Minulou sezónu jsem měla skvělou spolulezkyni – Aničku Šulcovou. Lezli jsme spolu na skalách, ale aji jsme dohromady trénovaly. Hrozně mě to s ní bavilo, byla to vždycky sranda. Ona ale už tento rok studuje vejšku v Americe, takže se podporujem jenom na dálku. Na léto dorazí, tak budem spolu zase blbnout asi někde ve skalách.

Co ještě o Bětce nevíme? Co ráda čte a dělá ve volném čase?

Ráda čtu Respekt, u nás doma probíhá vždycky tichý boj o to, kdo se v pondělí dostane první ke schránce. (Já jsem většinou ve škole, takže táta vítězí, ale v průběhu týdne se ho v nestřeženém okamžiku zmocním, z ruky už ho nedám a on ho pak dostane už přežvejkanej). Jinak když nelezu a nedělám věci do školy, tak se ráda projedu někam na kole.

Studuješ a myslíš si v budoucnu na profesionální kariéru lezce?

Teď končím gympl, a pak se chystám na vejšku. Hmmm, no to asi ne. Myslím, že tenhle vlak mi už ujel; to, co dokážou vylézt dnešní děcka mladší než já, je pro mě téměř nepředstavitelný, samozřejmě bych se jim někdy v budoucnu ráda přiblížila, ale bude mi to trvat asi déle a kdo ví jestli… Ale to nevadí, moc si ani nedovedu představit živit se lezením. Myslím, že to může být skvělý pro určitý typ lidí, ale u sebe bych se bála, že bych z toho pak měla víc stresu než radosti, což by byla myslím škoda.

Podle čeho si vybíráš sponzory? Je pro tebe při výběru důležitá čistě jenom obchodní spolupráce anebo komunita, která firmu pohání?

No já nevím, já jsem spíš překvapená, když má někdo zájem mě sponzorovat a moc si toho vážím.

Myslím, že spolupráci vždycky prospívá, když si ti lidé navzájem sedí. Já mám v tomhle velký štěstí. Lidi z Ocúnu jsou moc fajn a byla jsem s nimi třeba ve Fontáči a bylo to tam super.

Lidi z AIXu znám buď osobně a nebo z vyprávění. Ti, co znám, jsou strašně hodní a všichni jsou pro mě dost autority, líbí se mi jejich přístup k lezení a lezou dost krutě, tak je to velká pocta být v takovém týmu.

Jaké životní hodnoty by podle tebe měl mít správný lezec?

Myslím, že pro lezce, ale asi i lidi obecně je nejdůležitější empatie. Když má člověk schopnost vcítit se do druhýho, tak mu může lépe pomoct, když se třeba klepe někde pod kruhem. A obecně, taky nebude lidem ubližovat, protože si je schopný představit, jak se asi budou cítit.

Ptala se Simona Ulmonová a Jirka Přibil AIX tým
Fotil Kuba Frič www.fricphoto.cz

English version

Doporučené Články

Napište Komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.