Lezení mě naplňuje, je to příroda, kamarádi, práce, je to můj život.

Lezení je pro mě odpočinkem, stresem a námahou zároveň. Snaha být v lezení lepším mě k lezení stále vrací. I malé pokroky jsou uspokojením a každý nově vymodelovaný chyt je očekáváním a čekáním na odezvy lezců. Každá odeslaná zakázka je pak odměnou a pocitem sounáležitosti s AIXem.

Jirous je v AIXu už  mnoho let a v současnosti od něj pochází většina nových tvarů AIX chytů.

Má na starosti záležitosti spojené se skladem, výdejem a přípravou lezeckých chytů a struktur do jednotlivých zakázek. Dohlíží na výrobu struktur. Obstarává většinu fotek produktů a udržuje činnost na sociálních sítích. Vypomáhá všude tam kde je v AIXu potřeba.

Rozhovor s Jirousem

Ty a AIX, spojení, které se táhne už leta letoucí. Jak ses do AIXu dostal?
Potkával  jsem se s Andrejem na stěně, jezdili jsme spolu na skály a další krok byl makat dohromady.


Co máš v AIXu na starosti?
Jsem pro všechno, jen zastupovat Lahvika (Honza Hlaváček) v kanclu je “unreal”. Naopak, co dělám téměř jedinej: řev v dílně a tvorba modelů chytů.


Jste docela unikátní firma v tom, že jste vlastně parta kamarádu ze skal. Ještě stále spolu jezdíte do skal?
Co máme rodiny, tak už to není co bejvalo, ale v Labáku se ještě všichni potkáváme u jednoho lana.


Jsi především vývojář a designér chytů. Který tvůj AIX model tě nejvíc hřeje?
Jeden chyt (levej dolní) ze setu Cosmix 6. Lezecky ten chyt není nic moc, ale tvar mi přijde fakt čistej. Série Guts se také povedla a myslím, že tyto chyty ocení téměř každý.


Kam až se chyty za léta tvého fungování ve firmě posunuly? Jak vzpomínáš na chyty z dob tvých začátků?
Moje první modely byly z hlíny a byly určené pro epoxidové směsi, takže tvary byly robustní, aby nic neprasklo. V současnosti si můžu dovolit pro polyuretanovou směs vymodelovat tenké jazyky jako například Crux 8 Tanx a vím, že chyty nebudou praskat.

 

Na co vždycky při vývoji dbáš? S jakým chytem jsi spokojený?
Spokojený musí být hlavně Andrej, on je ten, který posvětí výrobu daného modelu a tedy i poslední výstupní  kontrola, nehledě na to, že mi i sděluje představy, jak si budoucí chyty představuje a co je potřeba modelovat, měnit. Dbát je potřeba na mnoho faktorů, které vycházejí i z norem pro chyty, například pozice děr pro montáž má svá pravidla.


Jestli je někdo protřelý závodník, tak jsi to ty. Určitě tě to baví, ale nebereš závody i jako inspiraci a vůbec sledování trendů?
Trendy je důležité sledovat a dobré se jich držet, závody jsou místem, kde trendy často vznikají, takže rozhodně inspirace se na nich nechá načerpat dost. Studnicí inspirace jsou ovšem skály a roztodivné tvary přírody.


A jak vnímáš vývoj závodů a vůbec styl, který se teď na závodech hodně leze?
Závody se s časem mění, malé samořezky vystřídaly struktury, přidaly se velké chyty, začalo se skákat, teď kolikrát i běhat a stavěči už hodně dají i na vzhled bouldru. Trochu se bojím, že závody budou blíž a blíž “Ninjafactoru”.


Přizpůsobuje se tomuto trendu i výroba chytů? A jaké teď vůbec letí?
Výroba chytů a jejich úspěchy byly v posledních letech hodně závislé na vzhledu, na závodech se používají spíše tvarově jednoduché chyty. Záleží jakou ambici mají jednotlivé sety chytů, jestli je chci spíše dostat na světové poháry nebo udělat zajímavé chyty pro komerční stěnu a jejich začínající a mírně pokročilé lezce.


Minulý rok tě zlobila ruka a lezení muselo jít na delší dobu stranou. Dalo se to přežít a už je to v pořádku?
Ze začátku mi lezení hrozně chybělo a syn Josífek byl útěchou v tom smyslu, že jsem s ním a rodinou mohl být častěji. Později jsem si přerovnal priority a bez lezení jsem byl v pohodě. Teď, když už je ruka zdravá, hledám opět chuť do nějakého většího lezeckého zápalu, spoléhám na jaro a na skály, protože ty jsou na lezení to nejlepší.


Známe se od tvých 15 let. Pamatuješ, jak jsme jezdili na první Mejcupy ještě s Marčusem? To byl hodně unikátní závod, škoda ho…
Mejcup byl jedinečnej svojí atmosférou a večerní párty  v Taverně, na to asi nikdy nezapomenu. Striptérka s věncem buřtů, Požářovic spálená židle v krbu, nošení holek na rukou… na Flédě jsem už takovej odvaz nezažil.


Jak šel u tebe čas s lezením? Z čeho máš radost? Co tě naopak mrzí? Co dalšího v plánu?
Na skály jsem jezdil od mala s bráchou Johanem… Šárka, Hlubočepy, Alkazar a Sušky. První velká stěna na Ruzyni rozšířila možnosti tréninku a od 93 začalo objíždění dětských závodů Milka cup. Trenérský dohled Pavla Mentlíka a první  Frankenjura. S Marčíkovejma první Francie, Španělsko. Pak Labáčky, pívečka, brčka, BBčko v Jámě a bouldering. Dodnes nejvíc přetrvává ta Frankenjura a Labák, sem tam závod v boulderingu. Radost mám hlavně z lezení ve skalách a z následných večerních posezení s kámošema. Mrzí mě, že vše jakoby zrychluje a není tolik času právě na ty skály a na to vše příjemné okolo. Plán je užívat si lezení a zakomponovat do toho vhodně i rodinu.

No a kdy se konečně oženíš? Chceme vidět Jirouse v kvádru!
Alibisticky říkám, že svobodnej se nemůžu rozvést. Nechápu, co teď hromada lidí předvádí a říkám si, že nás se to netýká… takže svatba bude.


Role otce tě těší neskutečně, to je vidět. Změnily se i priority, jak vnímáš novou roli taťka Jirous?
Zase trochu víc jsem nejchytřejší na světě a můžu ukazovat fotky s Josífkem. Taťka Jirous má bříško, a zlenivěl, ale je šťastnej, takže není co řešit.

Díky za rozhovor Simona