Bětka Vlčková v týmu Sokolíci

Od autora
Na AIXblog

Bětka Vlčková s týmem Sokolíků (projekt ČHS) postupně „roztahuje křídla“ v horách a nabírá první alpinistické zkušenosti. A ty se jí budou hodit, protože Bětka nechce zůstat při zemi, ale  ráda by “koštovala” lezení pěkně vysoko nad zemí.

Nově ses dostala do týmů Sokolíků. Co si pod tím představit?

Znamená to, že můžu jezdit s partou fajn lidí do hor, kde se společně naučíme nějakým těm základům alpinismu, abychom pak mohli sami roztáhnout křídla a být schopní v horách něco hezkého vylézt. Náčelníci Sokolíků – Standa Mitáč a Honza Zbranek  – vždycky naplánují nějaký “výjezd” za dobrodružstvím“, na kterým si osvojíme pár alpinistických dovedností.

Takže tě do budoucna lákají nejen sportovky?

Určitě ano. Sportovky jsou super na získání síly, která se ti hodí jak v horách, tak i na písku. Přijde mi to jako dobrý trénink na všechno jiný lezení venku. Vždycky jsem chtěla zkusit vícedélkové lezení v horách. Líbí se mi představa, že máš před sebou nějaký obrovský kus hmoty, proti kterému jsi nicotný, a pak se jím prokousáváš vzhůru. Postupně ukrajuješ vertikální metry a furt se ti ta cesta mění. Lezení vícedélek je v určitým ohledu další „level“.


Co jste se Sokolíky zažili naposled a co vás ještě čeká?

Teď jsme se vrátili z Alp a tenhle rok nás čekají ještě Tatry, tam půjde spíš o lezení s cepíny, které jsem v životě nedržela v ruce, a tak vůbec nevím, co od toho očekávat. Zimní lezení mě nikdy nelákalo tolik, jako třeba ty vícedélky po suchý skále,  ale na druhou stranu, lezení nabízí tolik různých možností, že jsem ráda, že si je můžu vyzkoušet – protože, co ty víš, třeba tě zrovna tenhle ten styl fakt osloví a byla by škoda se o něj připravit.


Máš už nějaké plány, kde bys chtěla nové zkušenosti využít?

Očekávám, že se naučím trochu víc pohybovat v horách, budu zhruba vědět, jaký jsou mé hranice, takže budu schopná si i třeba vybrat nějaký horský cíl.


Lezeš hodně na písku, to se ví, v poslední době nejen v Labáku, ale i na Hrubé skále. Není tamní materiál pro tebe překvapením?

No, překvapením už ne, poněvadž už trochu vím, co od toho očekávat. Rozhodně ale nejde říct, že bych si na ten křehčí matroš zvykla. Naopak jsem k cestám na Hrubici získala větší respekt. Připadá mi, že od doby, kdy jsem tam naběhla z Labáku s představou, že osmičky by aspoň nějak měly jít, jsem dost zmoudřela. Už si je pečlivěji prohlížím zespoda, a když vidím hluchý místo, neříkám si, tam něco určitě bude, spíš si řeknu něco jako „hernajs, vypadá to fakt hezky, ale tamhle se mi to nějak nezdá.” Zkusím si pak zjistit, jestli to někdo známý lezl a co na to říkal, nebo si to pošetřím na někdy později.


A máš nějaké peprné, ale za to intenzivní zážitky z písku z poslední doby?

Ty jo, tak nějak mi přijde, že poslední dobou zažívám dobrodružný okamžiky pokaždý, když se do něčeho na měkkým písku pustím. To je na tom taky to zábavný, máš skoro jistý, že zažiješ něco intenzivního. Teď, jsem ale stále plná zážitků z hor. Byl to fakt super výjezd, takové, po které se vrátíš strašně unavená, ale taky dost namotivovaná do dalšího lezení.

Ptala se: Simona Ulmonová
Fotil: Lukáš Ondrášek

Nejnovější články

Napište Komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.